Březen 2017

A léta běží.....dětství

27. března 2017 v 12:54 | Libuška
Vše začalo narozením za totality psal se rok 1966, jaká bude budocnost a co se bude odehrávat a jaký život ve špatném, nenáviděném těle budu žít to ještě jsem netušila.. Život komický i tragický, ale snad se šťastným koncem..
Tak od začátku..
postupem času si uvědomuji stále víc, že není něco v pořádku, nejsem jako ostatní kluci. Jsem raději mezi holkama, rozumím si s nimi, navštěvujeme se, kamarádíme.Chci být jako ony a s nimi, stejně si hrát a dovádět a bavit se s hračkami pro holky,oblékat panenky a vozit je v kočárku. Moje hlavinka to nedokáže pochopit, mám tam zmatek, a nevím co se děje protože ve svém věku věřím mamince.Tety v okolí říkají mi sice, ty jsi ale krásná holčička, ale máma vždy podrážděně reaguje, to je kluk, řekni že jsi kluk.Tak poslušně odpovím "Já jsem kluk" i když to stále nechápu proč to mám říkat.Vzpomínám si a vidím to jako dnes, jak se přetahujeme se sestřenkou o hračky,měla takovou tu plastovou růžovou kuchyňku s nádobíčkem a s malými panenkami.Byla jsem z ní unešená.Sestřenka řvala jak k****.No já dostala nařezáno se slovy které jsem stejně nechápala "Jsi kluk tady máš auto".Paradoxem je, že rodiče to auto nakonec nikdy neměli a já ani nevěděla že je ho potřeba řídit, vím že to jezdilo.No, období dětství bylo sice trochu zmatené ale to že bude hůř jsem ještě netušila.

Tak jsem byla přesvědčená že....

22. března 2017 v 11:58 | Libuška
Ani nevím jak začít, tak jsem byla přesvědčená, že nikdy psát nebudu.
No, říká se, "nikdy neříkej nikdy".
Už pár let čtu blogy TS holek co prošli nebo procházejí proměnou.Příběhy jsou si tak podobné, až je mi do pláče.Trvalo mi hodně dlouho rozhodnutí. Strach, jak takovou změnu přijme okolí, jak to budou brát moji nejbližší, kolegové v práci, a okolí bydliště. Dlouhou dobu si myslela, že to zvládnu žít stále jako muž.Bohužel to nešlo, a tak jsem se vydala sama na mojí cestu necestu za štěstím a snem, tak jak to mělo být už na začátku.
Pocit, že se narodíte na tento svět a na nádraží života vás dělí na kluky a holky do vlaků které jedou kažký jiným směrem, a křičíte, tehle vlak není pro mě,nikdo nechce slyšet.Tak jedete někam do neznáma.Dlouhá těžká cesta.A pak přišel okamžik a rozhodnutí vyskočit, záchranná brzda a SKOK do neznáma...a jdu za svým vlakem co odjel opačným směrem, i když vím že je moc daleko , půjdu za ním....teď už vím že kráčím správnou cestou.