Trpělivost "růže" přináší

31. srpna 2017 v 17:40 | Libuška
Uplynul nějaký ten čas abych mohla něco napsat o sobě o mých pocitech, štěstí i zklamání.Ráda čtu blogy ostatních holek, jsou hold trošku ukecanější než já, ale možná ne, jen mít více času a klídku na psaní.
Tak takové shrnutí, po mém loňském comingoutu se toho změnilo docela dost, to že jsem se dohodla na některých kompromisech se svou manželkou je jasné, žijeme v malé obci,i tak změny jsou pro všechny okolo viditelné.Abych uvedla na pravou míru oslovování které se moc řeší, pokud se nechcete přestěhovat a změnit práci a ostatní věci, tak jsem si musela zvyknout.Většina lidí kolem mě mě zná se sestřihem na 3mm a šlachovitá postava, dnes je to opravdu jiné.Pomalu si zvykají, nemám jim to za zlé,ty lidičky mám prostě ráda a oslovení v třetím rodu už je pro mě přijatelné.No, a co v práci mezi samejma chlapama?To samé, oslovení "hele Libuno potřeboval bych"je přijatelné, jen chování se jim nějak změnilo, chovají se k mě jako k ženě, jen si to moc neuvědomují,je to celkem zábavné to oplácávání a hlazení po rukou, to mě utvrzuje že jdu správnou cestou.Nic nelámat přes koleno.Vždy když vletím o víkendu do sámošky, je u nás spousta lufťáků, to jsou pohledy.Blondýna vlasy v skřipci, na sobě topík ,kraťasy a pantofle,styl uklízečka v letu :):):) Smíchy se nemohu udržet.Prostě to chce trošku trpělivosti pokud chcete mít faj lidičky kolem sebe.Ono se jim po padesáti nebo dvaceti letech těžko něco mění.Naštěstí pokud si zajedu do Práglu, tak je to již v pohodě, nikdo nezírá, prostě obyčejná ženská v letech.Ale ono i u nás v obci je to celkem v pohodě, oslovují mě neutrálně, ale i to je pokrok.S holkama v obchodě si pokecáme,už vědí co mě zajímá, taktéž u kadeřnice nebo manikérky.To vše se dá změnit za jeden rok.Už jim ulítne ten ženský rod, tak se prostě bavíme v ženském rodu, aniž si to uvědomí.Jsem trpělivá, ono to přijde prostě samo sebou i na malé obci.
Ale bych nebyla z řady, tak na naší poště mě paní vyoutovala dostatečně, balíček mi nechtěla dát protože prý nesouhlasí jméno s OP. No, samozřejmě když mě všichni znají jako Líbu.Byla jsem fakt nasr...., doma trošku slziček, tak jsem si změnila doručovací adresu do práce a je klid,bylo zábavné když mi přišly modní časopisy, fakt prča, ty pohledy :):):)
Dneska vím že kráčím se vztyčenou hlavou jako žena, vyčuhovala jsem vždy z řady, tak proč to měnit.
Zatím se nelíčím, jen úpravené ruce,obočí ,vlásky a řasy na to jsem ujetá.Tlapky mi dávají zabrat, není to nic jednoduchého pracovat v zámečnické firmě, je to dneska lehčí tu nejtěžší práci za mě již dělají chlapci ( a rádi).Čučí mi do výstřihu a myslí si že to nevidím.Je krásné být sama sebou, ženou.

Tak teď k jinému tématu, zaklínadlo jménem SRS.
jak pročítám diskuse, tak je mi u tohoto tématu hodně a opravdu hodně smutno a to hned ze dvou důvodů.
Ten první je, že se některé ženy před ale i po SRS předhánějí kdo je více ženou, to mi připomíná chlapečky kdo dočůrá dále.
Můj názor je jednoznačnej, není černobílej,všechny jdeme za svým snem,dokážu pochopit že se někdo operace bojí, můžu zůstat na HRT,ženou s penisem, pak se stávám terčem útoků. Hůře jsou na tom ty které operaci chtějí jen z nějakých důvodů jim není umožněna, rozhodně nejsou o nic méně také ženou,jsou takové jak se cítí.Ženy.Nejsou to méněcenné ženy.
Ten druhý důvod, na SRS jdete vždy poučené a dobrovolně, předpokládám že jsou všichni svéprávní.Nadruhou stranu, dnes v době internetu je možno vysledovat výsledky operací kdekoliv na světě.A to jaké máme zákony to snad vědí všechny.Napadat že je to mrzačení, je pro mne nesmysl, na plastiku prsou nebo obličeje jdu také dobrovolně a také podepisuji s operací souhlas i možnými následky.Mimochodem i na epilaci laserem jsem podepisovala souhlas.
Jakákoliv invazivní operace nese rizika, samy nevíme jak ji naše tělo bude snášet, bohužel to nevědí ani lékaři.To neznamená že něco zanedbají udělají vše co je v jejich možnostech.
Sama se na operaci těším,strašně se bojím moc moc.Kdo by se nebál.Výsledek? Spokojenost? Pokud vidíte do budoucnosti tak se podívejte a rozhodněte se.Jsem rozhodnutá, nepřipouštím si nezdar, vím že se budou všichni snažit.Když nebudu věřit tak v podstatě nemohu jít k lékaři,třeba mi předepíše blbý lék nebo mě odbude placebem.
Nejsem žádná blka,vím jaké je to riziko,mohla bych říci že dnes když je dole takové to nic nanic,že na to kašlu, ale nekašlu,věřím že výsledek bude stát za to, není to pro "F" v OP ale pro můj pocit, nevím jak ho popsat , asi teď je to tak jak to mělo být. Amen holky.Nenechám si vzít moji cestičku, vznáším se a tančím.
 

Chci žít na plno, zítra tu už nemusím být

31. července 2017 v 11:03 | Libuška

Ano, žiju naplno,ať se to jiným líbí nebo ne.Pro mě je nejdůležitěší moje manželka a děti, všechno co dělám, dělám pro ně, to aby se měli lépe než my.Nechci moc rozvádět náš život, ale některé komentáře na jiných blogách, zvednou ze židle.
Každý máme nějaké starosti a již se psalo nějaké finanční možnosti.Celý život je o rozhodnutí a naučit se rozhodovat.
Za sebe, trvalo mi to do mých 47 let, nějaké informace co jsem zač jsem měla cca sedm let před tím.
Takže, trolem nazývám lidi kteří škodí na všech stranách, protože jsou nevyzrálí, a sami se nedokážou rozhodnout co vlastně jsou zač, a zároveň závidí těm ostatním ať už je to cokoliv (radost ze života, uvařený oběd, atd.)
Tento blog jsem napsala pro ostatní kteří se rozhodují, je o mých pocitech z změny pro kterou jsem se rozhodla.Aby měli ostatní radost, již jsem se nechtěla utápět v depresích a tu holku uvnitř zalévat chlastem, také úvahy odejít na "druhý břeh" i tím jsem prošla.
Tak vy nepřející, neberte si mé jméno do huby, a pokrytce nemám ráda co se schovávají za různými nicky.
Chtěla jsem psás o něčem jiném, ale toto je pro mě a myslím i ostatní normální holky které chtějí žít svůj svobodný nový život, důležité se vyjádřit.Jsem ráda že jsou diskuse už moderované, bylo to čtení na b...tí.

P.S. Horší než přírodní katastrofa, je nasraná ženská, a to se vám povedlo.


Stejně mám radost ze života, miluji ho, osvobozená a s milující manželkou, co víc si přát .

To jsem já,Já Libuška, nemám zapotřebí se schovávat....


A léta běží.....Quo vadis začátek nebo konec...

25. dubna 2017 v 15:47 | Libuška
Ach jak ten čas letí, teď již s uvolněnou ženskou duší, probouzím tu ženu uvnitř.Je to samozřejmé, uvnitř totální puberťačka ale přeci již bych se měla chovat trošičku jinak.Nejde to, do padesáti jsem okolí vždy štvala odpovědí mě je 15, teďka po 50 je dráždím dále, jen říkám, chovám se tak protože je mi 16, sladká léta, no né?

Mé pocity dnes,stejné jako napsala na svém blogu Andrea.
"nenávidím za to, že jsem si tolik let ubližovala, jen abych dostála obrazu "dokonalý muž". Všechno ve mně mi říká, že jsem byla blbá, blbá a ještě blbější. Ty části mého já, které se v nás starají o city, by mě nejradši umlátily okamžitě."

Dnes již platí prostě říkat také "NE".Neohlížet se na ostatní jak jim to vyhovuje, již to musí vyhovovat mě, pak můžu být spokojená a šťastná, pak můžu spokojenost a štěstí rozdávat těm co mám ráda.Byla jsem taková blbka že jsem tenkrát vše řešila, udělám to AŽ, až, až...

Dnes již spokolená Libuška, neřeší zda ji oslovují paní či pane, vezme si nasebe na co má náladu, nalíčí, oblékne do vůně parfému který má ráda.Je to její život a chce ho žít....



 


A léta běží.....do velkého světa dospěláků

19. dubna 2017 v 14:09 | Libuška
Tak se psal rok 1985, já nastoupila jako průvodčí ve vlaku.Bylo to fajn, cestovat,poznávat stále nové lidičky.Ale hlavně co mě bylo příjemné , říkali mě slečno.Získala jsem mnoho přátel, poprvé se setkávám tváří v tvář se lidmi homosexuálně orientovaných.Říkají mi,na tobě je něco divného, ale nevědí to pojmenovat, a já sama nevím, duší jsem holka a líbí se mi holky,jen to tělo klame.Ale co, lidičky to jsou úžasný, užívám si mejdanů a výletů.Přišla první láska a já si uvědomila, že mě sbalila holka.Bylo to moc hezké.Pak jednoho dne, povolávací rozkaz.Dva roky na které nerada vzpomínám, sedím ve vlaku schoulená u okénka, okolo mě spousta kluků pod vlivem alkoholu.Nakonec vystupuji na druhou stranu, jdu si dát kafe.
Nebylo to jednoduché, ale jako antisocialistický živel, jdu do kotelny.Jsem v podstatě sama,vlastní sprcha a záchod je luxus.
Je jaro , já se vracím domů, sice dlouhé vlasy na ramena, ale ty odporné vousy, dva roky zanechali svou stopu.
Vracím se do práce, jezdím , ale už mi říkají pane průvodčí, zestárla jsem a změnila se.(Drtí mě to).
A zase mě ulovila žena, láska vztah?Chtěla bych děti, rodinu.Přemýšlím o sobě co jsem vlastně zač....
A pak stojím na radnici a říkám to "ANO".Žiji život jak se očekává, měním práci, začínám dělat řemeslo, testosteron a starosti o existenci, mi chvilku dalo zapomenout.Konec podnikání,velké dluhy a partnerská krize, děti se nedaří,přicházejí deprese....pochybnosti o sobě.
Nacházím si novou práci, vytvářím si svůj svět mezi klávesnicí a židlí,tady jsem už zase sama sebou.Nevnímám okolní svět, přežívám. Mám kolem sebe pár kamarádek,hodně toho spolu probíráme,rodinu, partnery, děti, ženské starosti nevyjímaje.Jen mi říkají, ty snad ani nejseš chlap, jen já vím co jsem.Občas si zajdu něco koupit, abych si udělala radost,šminky i oblečení mám poschovávané doma.Mám svůj svět, vím že už rodinu mít nebudu, ne chybou na mé straně, ale vlastně jo, měla jsem to řešit dříve.S partnerkou se odcizuje stále více, pokusy o umělé oplodnění nevychází, mě tíží zase deprese, že nic nedokážu, topím se sama v sobě.
A jak se rozvíjí internet, tak já v tomto světě, se začínám dozvídat něco o sobě, pročítám blogy holek v zahraničí, a jen tiše závidím té odvaze jít do toho.S parnerkou se doma jen potkáváme, tak mám čas se občas nalíčit, obléknout a vyrazit ven.
Vycpaná jak plyšák, tak to nejde, začínám požívat fyto estrogeny.
Stále víc vím, že mi to takto nevyhovuje, ale stále nepřišel ještě můj "DEN".
Setkávám se svou dětskou láskou, jiskérka přeskočila, a já se bláznivě zamilovala.Rodina, tři dospívají děti, stejný zájmy a pohled na život to vše mi absolutně učarovalo.Tak jsem začala žít naplno své tři životy,ten můj holčičí, s partnerku a s mou láskou.Trvalo to opravdu dlouho, ale jednoho dne se do našeho domu, o schody níže přistěhovala jedna z nás.Potkávání bylo úžasné, to nebylo čtení blogů, byla skutečná, žila ten svůj život naplno.Názory mé partnerky na ní mě ranily,už jsem věděla co chci a co jsem.Snažila jsem se ji naznačit,že jsem stejná, bylo to ještě horší.

Se svou láskou kupujeme dům za Prahou,ona se stěhuje, ale já stále stojím na místě, nemohu se rozhodnot jak dále.

Sedím,popíjím, jeden den v měsíci lednu, a nechtěně poslouchám telefonování na chodbě domu, chichotání té "holky" odnaproti.Ani nevím co to bylo za den, mám v sobě pár piv, vykouřila jsem snad krabičku cigaret za večer.Vím co dělám, rozhodla jsem se, rozvedu se, přiznám se mé lásce a třeba se i vdám. Házím svůj starý život za hlavu.
Rozvádím se po 27 letech, odcházím za svou dětskou láskou s odhodláním prostě žít naplno ten svůj život.
Bylo 4.července, přišlo přiznání mé lásce co jsem vlasně zač,vím že už nemám co ztratit.Byl to pro ní šok, vždy mi říkala , že takového hodného chlapa nikdy nepotkala, ale dnes už to ví.Řekla mi, v mých očích zůstaneš mým chlapem s ženskou duší.Pomohu ti žít ten tvůj život, aby ten náš byl také šťastný.Tak to byl jediný coming out v mém životě, svěřila jsem se té na které mi záleží a ty ostatní ať si to přeberou.
A dnes, již manželka, sama mě objednala na propíchnutí uší,barvení vlasů atd.Vlastně mám manželku a kamarádku jedné osobě,snad nám to vydrží.Jsem potvora, někdo změnu vzal, někdo ne, neřešíme to.

A léta běží.....puberta?

3. dubna 2017 v 15:50 | Libuška
Jo, školka a škola, hezké období.První dětské lásky, moc se mi líbila holčina ve školce pak jsme spolu chodili celých děvět let na základku.Já stále na půl mezi holkama a klukama, vlatně nic necítím jen žiju a pomalu se blížím k pubertě.Pár vzpomínek u kterých se směju.Snad kažká znás zažila když se máma nečekaně vrátila domů, já namalovaná(napatlaná)šminkami, v silonkách a mini šatech.To byl poprask a pak výprask.Nijak mě to neodradilo, vždy to přišlo samo sebou být prostě holkou přišlo mi to normální.Vzpomínám si na svůj poslední pionýrský tábor, Orlické hory, Deštná a praktikantky vymysleli modní přehlídku, ale modelky jsou kluci.Obecenstvo mělo odhalit kdo je to.Tenkrát jsem si to poprvé opravdu užívala, bylo to úžasné.Paruka, opravdu nalíčená, lodičky, silonky a sukně s květovanou halenkou,háčkobané pončo.Opravdu nikdo mě nepoznal, praktikantka nepomatuji si jak už se jmenovala, ale stále vím jak vypadala.Vyhráli jsmea pak přišlo rozčarování.tak to svlékni, a mě se opravdu nechtělo.Utekla jsem do chatky, pak mě přemluvila,že je to všechno půjčené, že zítra půjdeme do města něco koupit pro mě.Samozřejmně to byla lež, probrečela jsem další noc.Už jsem věděla co jsem "jsem holka".
Puberta byla pro naše peklo a pro mne obdobím rebelie, začínal punk a rock a podle toho to se mnou vypadalo.Oblečení tenktŕát nebylo, tak jsem sedla k šicímu stroji a šila.Převlíkala se v sklepní koji činžáku, vyčesané vlasy, namalovaná,červené džíny, ty jsem taky barvila sama, a čínské kecky na zeleno a hurá na "Visací zámek".
Ale také jsem jezdila na vesnické kapely, trochu toho rocku.Bylo mi záhadou , že jsem vždy měla nějakého ochránce, ač to byli kluci co měli holku, klasický vztah, a já jako holka nevypadala, alespoň jsem si to myslela.Můžu říci že mi to hodně imponovalo,nechápala jsem sice, že mi podrželi dveře, drželi místo u stolu, došli pro pití vlastně většina věcí které muž dělá pro ženu.Mozeček to nechápal, jen vytanula otázka, jsem snad gay?To jsem ale pak zavrhla, přítelkyně těchto kluků mi pak byli kamarádkami, neřešila jsem to.Byla jsem mladá a chtěla se bavit. A bavila se, to se taky odrazilo ve vztahu k rodičům.Vypadá to jako by to byla pohádka, ale opak je pravdou.Jsem nejstarší, mám bratka o čtyři roky mladšího a sestru o sedm let.Samozřejmostí bylo starání se o sourozence, ale bohužel i o domácnost a vše s tím spojené, vaření, uklid atd.Na druhou stranu mě to bavilo.Tak někdy to bylo peklo, a jak se říká "co tě nezabije to tě posílí".Naštěstí, mohla jsem si alespoň něco ušít na sebe, učila se vařit, i když pocházím z kuchařské rodiny,uklízela,prala a žehlila to mi moc nebaví.
Tak jsem se konečně dočkala, bylo mi osmnáct, pro mě jsem si myslela konečně svoboda a nezávislost, bohužel omyl.
Byla jsem na střední,rok k maturitě, přišel jeden den a já stím sekla, měla jsem všeho dost, celého světa.Přišla velká krize mého života, chtěla jsem žít posvém, a ne co co by tomu řekli všichni okolo. Tak jsem šla z domu, do nového světa mého...

A léta běží.....dětství

27. března 2017 v 12:54 | Libuška
Vše začalo narozením za totality psal se rok 1966, jaká bude budocnost a co se bude odehrávat a jaký život ve špatném, nenáviděném těle budu žít to ještě jsem netušila.. Život komický i tragický, ale snad se šťastným koncem..
Tak od začátku..
postupem času si uvědomuji stále víc, že není něco v pořádku, nejsem jako ostatní kluci. Jsem raději mezi holkama, rozumím si s nimi, navštěvujeme se, kamarádíme.Chci být jako ony a s nimi, stejně si hrát a dovádět a bavit se s hračkami pro holky,oblékat panenky a vozit je v kočárku. Moje hlavinka to nedokáže pochopit, mám tam zmatek, a nevím co se děje protože ve svém věku věřím mamince.Tety v okolí říkají mi sice, ty jsi ale krásná holčička, ale máma vždy podrážděně reaguje, to je kluk, řekni že jsi kluk.Tak poslušně odpovím "Já jsem kluk" i když to stále nechápu proč to mám říkat.Vzpomínám si a vidím to jako dnes, jak se přetahujeme se sestřenkou o hračky,měla takovou tu plastovou růžovou kuchyňku s nádobíčkem a s malými panenkami.Byla jsem z ní unešená.Sestřenka řvala jak k****.No já dostala nařezáno se slovy které jsem stejně nechápala "Jsi kluk tady máš auto".Paradoxem je, že rodiče to auto nakonec nikdy neměli a já ani nevěděla že je ho potřeba řídit, vím že to jezdilo.No, období dětství bylo sice trochu zmatené ale to že bude hůř jsem ještě netušila.

Tak jsem byla přesvědčená že....

22. března 2017 v 11:58 | Libuška
Ani nevím jak začít, tak jsem byla přesvědčená, že nikdy psát nebudu.
No, říká se, "nikdy neříkej nikdy".
Už pár let čtu blogy TS holek co prošli nebo procházejí proměnou.Příběhy jsou si tak podobné, až je mi do pláče.Trvalo mi hodně dlouho rozhodnutí. Strach, jak takovou změnu přijme okolí, jak to budou brát moji nejbližší, kolegové v práci, a okolí bydliště. Dlouhou dobu si myslela, že to zvládnu žít stále jako muž.Bohužel to nešlo, a tak jsem se vydala sama na mojí cestu necestu za štěstím a snem, tak jak to mělo být už na začátku.
Pocit, že se narodíte na tento svět a na nádraží života vás dělí na kluky a holky do vlaků které jedou kažký jiným směrem, a křičíte, tehle vlak není pro mě,nikdo nechce slyšet.Tak jedete někam do neznáma.Dlouhá těžká cesta.A pak přišel okamžik a rozhodnutí vyskočit, záchranná brzda a SKOK do neznáma...a jdu za svým vlakem co odjel opačným směrem, i když vím že je moc daleko , půjdu za ním....teď už vím že kráčím správnou cestou.

Kam dál