Jsem, jaká jsem...

5. října 2018 v 13:23 | Libuška
Ahojky všichni kdo sem zavítáte, dneska mám báječný den, objevila jsem staronovýblog báječné holky, udělalo mi to ohromnou radost.I články na ostatních nesmazaných blogách jsou zajímavé.Všem holkám děkuji že svůj blog nemažou.
A nového? Diagnoza potvrzena, to pár lidiček trošku rozhodilo, krevní testy na endokrinilogii O.K. atd.Jinak na oficiální HRT si budu muset počkat, manželka mi souhlas nech dát, a na rozvod zatím nemám sílu, a ani nechci se rozvádět.Láska je slepá, tak jak mi doporučla psycholožka, antidepresiva abych se nezbláznila.Neberu je, musím být statečná.Možná to přijde ale zase asi nenastal ten správný čas, vím že přijde a dočkám se pokračování.Momentálně se nemohu posunout dále, občas si hodně pobrečím.Každý den si užívám, nic již neřeším .Passing nepassing, žiji tak jak chci já, a jak mě ostatní berou již jde kolem mne.Většinou je to velmi dobré, a ošklivých lídí je naštěstí méně.Mějte se moc hezky a krásný sluníčkový den.
 

Pohádka nebo horor

14. srpna 2018 v 13:58 | Libuška
Pohádka nebo horor?První sezení u MuDr.Weisse, sama nevím co bude dál, jsem netrpělivá , až konec srpna ukáže co bude dále.
Moc se bojím.Učím se dýchat, každý měsíc na foniatrii,další cvičení, je to dost náročné, ale s jejím vedením, jsem ze sebe dostala takový ječák jak Lucka Bílá, úplně mě to zaskočilo, překvapilo, nechápu kde se to vzalo, dalo mi to sílu snažit se a cvičit a cvičit.
Jinak nic nového, vztahy a vztahy to již bylo řečeno, každá znás to má jiné.U mě střídavě oblačno, není každý den růžový.Věřím že se vše vyřeší, a mě se bude už zase lépe "dýchat".Pokud jdu za svým snem bez podpory je to moc těžké, překážky se mají zdolat a ne aby mě zlomily.
Tak příště si dáme nějakou optimistickou.


Co na mě ti chlapi vidí?

18. července 2018 v 13:16 | Libuška
 


Jak se znemožnit

13. července 2018 v 14:49 | Libuška
Přemýšlela jsem skoro tři týdny zda toto napsat, ale ta zkušenost musí být napsána. Byla jsem s rodinkou na jednom rockovém festivalu, to co se stalo za to si můžu sama. Šla jsem s manželkou a dětmi(dospělími), šla jsem za "chlapa" .Oblečená na rockový fesťák, kalhoty, bunda, bez líčení a bižu, vlasy v gumičce, prostě jsem si myslela že to je v pohodě. Byla bohužel zima, jediný den z veder kdy byla zima jako prase. Tři piva, a dilema kam na WC, takto vymóděná si říkám , tak na pánský. To jsem neměla dělat!!!
Vycházím, a od shluku kluků kteří se na mě dívají přišla věta " taková hezká holka a on je to chlap, to má ale smůlu". Poslalo mě to do kolen, slzy se mi ženou do očí, musím se opláchnout. Byla to taková rána, že jsem si musela dát panáka .Nakonec sedím u toho našeho stolu sama, ponořená sama v sobě a cucám pivo .Najednou mě vytáhne oslovení "Ty jsi tu sama? Můžeme si přisednout? Tři kluci, Venca ten byl nejmilejší a střízlivej, jeho dva kamarádi už ne, Milan byl K.O. Chvíli jsme si povídali, ale když chtěli Milana hodit k plotu ať se vyspí, tak jsem jim řekla že nejdříve dopraví Milana domů k mamině a pak si můžeme povídat, poslechli sice se slovy "vy ženský držíte spolu, jste všechny stejné".To mě potěšilo a zvedlo náladu. Bohužel nebyl konec mého utrpení, poslední kapela Arakain, byla jsem v předu a užívala si muziku, pak to přišlo, naše přiopilá dcerka nás s manželkou začala seznamovat se svými kamarády ,její slova," tohle je náš nový tatínek", vyvolal poprask "ty jsi chlap, to není možný", koktám, já jen ho hraju, je mi strašně trapně. Tak teďka je jasné, již se nebudu přetvařovat a někomu něco hrát, podceňovala jsem se ve vzhledu, asi ti kluci mě již vnímají jinak, jen to mé sebevědomí stále pokulhává.
I když sama sebe vidím jinak, okolí mě již asi bere taky jinak. Podceňuji se, asi zbytečně.
Napsala jsem to proto abychom se nepodceňovali, aby tato zkušenost někomu pomohla, aťjsme sami sebou. Takto to dopadlo že jsem se já blbá vydávala za chlapa, ač jsem to udělala jakýchkoliv pohnutek, otočilo se proti mě. Nikdy to již neudělám, jsem holka.


Cestou necestou

5. června 2018 v 15:51 | Libuška
Dlouho jsem nic nenapsala, vlastně není skoro očem psát, denní trampoty holky.Dneska opět návštěva u Mudr.Procházky, vyseděla jsemsnad kopu vajec v čekárně, skoro tři hodiny bylo utrpení, ale výsledek stál za to, objednaná k prof.Weissovi..Před dvěma týdny jsem byla na vyšetření na foniatrii, přístup paní doktorky Valáškové mě moc potěšil, prý to půjde, hlavně abych to s tím mým hláskem dokázala, hlas je to co dělá ženu ženou, můžu nějak vypadat, namalovat nový ksichtík, ale hlásek mě vždy prozradil, ty situace jsou hrozné, nejraději bych se šla někam schovat,dost to srazí na kolena.
Tak dneska jsem si trošku postěžovala, ale jinak mám ohromnou radost, jsem ráda že dokážu být sama sebou.

Včera, dnes a zítra

26. dubna 2018 v 12:34 | Libuška
Dlouho jsem nic nenapsala, stále žiji, pro některé, své cesty jsem se nevzdala.Je trošku delší než jsem očekávala, ale spousta věcí se vyřešila, konečně je kde bydlet, mít teplo.Takovéto věci pochopí jen ti kteří začínají znovu od nuly.
Po všech peripetiích, a 3 měsíčním čekání na MuDr.Procházku jsem odstartovala tu oficiální cestu.Musím přiznat že pro spoustu lidí kteří tomu nevěřili to byl šok.Stále ještě někdo nepochopil že Libuška "nekecá".
S odstupem času, ty comingouty před více jak rokem zřejmě dost lidí nepobralo, to je jejich problém, vědí o mě že mám specifický humor, ale nikdy o vážných věcech nežertuji.Pomalu se to dostává do normálu.Asi nejhorší jsou klienti se kterými se znám opravdu mnoho let, někteří neví jak reagovat, tak se snažím sebe nerozebírat, je to jen práce.
Moji kolegové jsou úžasní, to co jsem považovala za problém problémem není.V práci jsem spokojená, říkají mi Libuško,oslovují paní, jsem ráda že většina to vzala tak. Byla jsem přesvědčená že to bude celé naopak, doma mě podpoří a práce se dá změnit. Do práce se již maluji, učím se, chlapci jsou hodně kritičtí. Je to vše opačně, jen domov se mi měnit opravdu nechce.
Sama teďka nevím jakou cestou to půjde, nebudu se tím trápit.To již napsali ostatní, že se partnerský život změní, uvidím, máme se rádi, tak snad dokážeme být spolu.
Dneska je to život jedné bláznivé holky, tak trošku více pubertální, vždy jsem byla trošku víc vidět i slyšet.
Chtěla bych poděkovat Niki za její blog, je úžasný a výstižný, osobní zkušenosti takto napsané určitě pomohou všem budoucím na jejich cestě, stejně jako pomáhají mě.Děkuji Niki.
Zatím se loučím mějte se moc krásně.

Trpělivost "růže" přináší

31. srpna 2017 v 17:40 | Libuška
Uplynul nějaký ten čas abych mohla něco napsat o sobě o mých pocitech, štěstí i zklamání.Ráda čtu blogy ostatních holek, jsou hold trošku ukecanější než já, ale možná ne, jen mít více času a klídku na psaní.
Tak takové shrnutí, po mém loňském comingoutu se toho změnilo docela dost, to že jsem se dohodla na některých kompromisech se svou manželkou je jasné, žijeme v malé obci,i tak změny jsou pro všechny okolo viditelné.Abych uvedla na pravou míru oslovování které se moc řeší, pokud se nechcete přestěhovat a změnit práci a ostatní věci, tak jsem si musela zvyknout.Většina lidí kolem mě mě zná se sestřihem na 3mm a šlachovitá postava, dnes je to opravdu jiné.Pomalu si zvykají, nemám jim to za zlé,ty lidičky mám prostě ráda a oslovení v třetím rodu už je pro mě přijatelné.No, a co v práci mezi samejma chlapama?To samé, oslovení "hele Libuno potřeboval bych"je přijatelné, jen chování se jim nějak změnilo, chovají se k mě jako k ženě, jen si to moc neuvědomují,je to celkem zábavné to oplácávání a hlazení po rukou, to mě utvrzuje že jdu správnou cestou.Nic nelámat přes koleno.Vždy když vletím o víkendu do sámošky, je u nás spousta lufťáků, to jsou pohledy.Blondýna vlasy v skřipci, na sobě topík ,kraťasy a pantofle,styl uklízečka v letu :):):) Smíchy se nemohu udržet.Prostě to chce trošku trpělivosti pokud chcete mít faj lidičky kolem sebe.Ono se jim po padesáti nebo dvaceti letech těžko něco mění.Naštěstí pokud si zajedu do Práglu, tak je to již v pohodě, nikdo nezírá, prostě obyčejná ženská v letech.Ale ono i u nás v obci je to celkem v pohodě, oslovují mě neutrálně, ale i to je pokrok.S holkama v obchodě si pokecáme,už vědí co mě zajímá, taktéž u kadeřnice nebo manikérky.To vše se dá změnit za jeden rok.Už jim ulítne ten ženský rod, tak se prostě bavíme v ženském rodu, aniž si to uvědomí.Jsem trpělivá, ono to přijde prostě samo sebou i na malé obci.
Ale bych nebyla z řady, tak na naší poště mě paní vyoutovala dostatečně, balíček mi nechtěla dát protože prý nesouhlasí jméno s OP. No, samozřejmě když mě všichni znají jako Líbu.Byla jsem fakt nasr...., doma trošku slziček, tak jsem si změnila doručovací adresu do práce a je klid,bylo zábavné když mi přišly modní časopisy, fakt prča, ty pohledy :):):)
Dneska vím že kráčím se vztyčenou hlavou jako žena, vyčuhovala jsem vždy z řady, tak proč to měnit.
Zatím se nelíčím, jen úpravené ruce,obočí ,vlásky a řasy na to jsem ujetá.Tlapky mi dávají zabrat, není to nic jednoduchého pracovat v zámečnické firmě, je to dneska lehčí tu nejtěžší práci za mě již dělají chlapci ( a rádi).Čučí mi do výstřihu a myslí si že to nevidím.Je krásné být sama sebou, ženou.

Tak teď k jinému tématu, zaklínadlo jménem SRS.
jak pročítám diskuse, tak je mi u tohoto tématu hodně a opravdu hodně smutno a to hned ze dvou důvodů.
Ten první je, že se některé ženy před ale i po SRS předhánějí kdo je více ženou, to mi připomíná chlapečky kdo dočůrá dále.
Můj názor je jednoznačnej, není černobílej,všechny jdeme za svým snem,dokážu pochopit že se někdo operace bojí, můžu zůstat na HRT,ženou s penisem, pak se stávám terčem útoků. Hůře jsou na tom ty které operaci chtějí jen z nějakých důvodů jim není umožněna, rozhodně nejsou o nic méně také ženou,jsou takové jak se cítí.Ženy.Nejsou to méněcenné ženy.
Ten druhý důvod, na SRS jdete vždy poučené a dobrovolně, předpokládám že jsou všichni svéprávní.Nadruhou stranu, dnes v době internetu je možno vysledovat výsledky operací kdekoliv na světě.A to jaké máme zákony to snad vědí všechny.Napadat že je to mrzačení, je pro mne nesmysl, na plastiku prsou nebo obličeje jdu také dobrovolně a také podepisuji s operací souhlas i možnými následky.Mimochodem i na epilaci laserem jsem podepisovala souhlas.
Jakákoliv invazivní operace nese rizika, samy nevíme jak ji naše tělo bude snášet, bohužel to nevědí ani lékaři.To neznamená že něco zanedbají udělají vše co je v jejich možnostech.
Sama se na operaci těším,strašně se bojím moc moc.Kdo by se nebál.Výsledek? Spokojenost? Pokud vidíte do budoucnosti tak se podívejte a rozhodněte se.Jsem rozhodnutá, nepřipouštím si nezdar, vím že se budou všichni snažit.Když nebudu věřit tak v podstatě nemohu jít k lékaři,třeba mi předepíše blbý lék nebo mě odbude placebem.
Nejsem žádná blka,vím jaké je to riziko,mohla bych říci že dnes když je dole takové to nic nanic,že na to kašlu, ale nekašlu,věřím že výsledek bude stát za to, není to pro "F" v OP ale pro můj pocit, nevím jak ho popsat , asi teď je to tak jak to mělo být. Amen holky.Nenechám si vzít moji cestičku, vznáším se a tančím.

Chci žít na plno, zítra tu už nemusím být

31. července 2017 v 11:03 | Libuška

Ano, žiju naplno,ať se to jiným líbí nebo ne.Pro mě je nejdůležitěší moje manželka a děti, všechno co dělám, dělám pro ně, to aby se měli lépe než my.Nechci moc rozvádět náš život, ale některé komentáře na jiných blogách, zvednou ze židle.
Každý máme nějaké starosti a již se psalo nějaké finanční možnosti.Celý život je o rozhodnutí a naučit se rozhodovat.
Za sebe, trvalo mi to do mých 47 let, nějaké informace co jsem zač jsem měla cca sedm let před tím.
Takže, trolem nazývám lidi kteří škodí na všech stranách, protože jsou nevyzrálí, a sami se nedokážou rozhodnout co vlastně jsou zač, a zároveň závidí těm ostatním ať už je to cokoliv (radost ze života, uvařený oběd, atd.)
Tento blog jsem napsala pro ostatní kteří se rozhodují, je o mých pocitech z změny pro kterou jsem se rozhodla.Aby měli ostatní radost, již jsem se nechtěla utápět v depresích a tu holku uvnitř zalévat chlastem, také úvahy odejít na "druhý břeh" i tím jsem prošla.
Tak vy nepřející, neberte si mé jméno do huby, a pokrytce nemám ráda co se schovávají za různými nicky.
Chtěla jsem psás o něčem jiném, ale toto je pro mě a myslím i ostatní normální holky které chtějí žít svůj svobodný nový život, důležité se vyjádřit.Jsem ráda že jsou diskuse už moderované, bylo to čtení na b...tí.

P.S. Horší než přírodní katastrofa, je nasraná ženská, a to se vám povedlo.


Stejně mám radost ze života, miluji ho, osvobozená a s milující manželkou, co víc si přát .

To jsem já,Já Libuška, nemám zapotřebí se schovávat....


A léta běží.....Quo vadis začátek nebo konec...

25. dubna 2017 v 15:47 | Libuška
Ach jak ten čas letí, teď již s uvolněnou ženskou duší, probouzím tu ženu uvnitř.Je to samozřejmé, uvnitř totální puberťačka ale přeci již bych se měla chovat trošičku jinak.Nejde to, do padesáti jsem okolí vždy štvala odpovědí mě je 15, teďka po 50 je dráždím dále, jen říkám, chovám se tak protože je mi 16, sladká léta, no né?

Mé pocity dnes,stejné jako napsala na svém blogu Andrea.
"nenávidím za to, že jsem si tolik let ubližovala, jen abych dostála obrazu "dokonalý muž". Všechno ve mně mi říká, že jsem byla blbá, blbá a ještě blbější. Ty části mého já, které se v nás starají o city, by mě nejradši umlátily okamžitě."

Dnes již platí prostě říkat také "NE".Neohlížet se na ostatní jak jim to vyhovuje, již to musí vyhovovat mě, pak můžu být spokojená a šťastná, pak můžu spokojenost a štěstí rozdávat těm co mám ráda.Byla jsem taková blbka že jsem tenkrát vše řešila, udělám to AŽ, až, až...

Dnes již spokolená Libuška, neřeší zda ji oslovují paní či pane, vezme si nasebe na co má náladu, nalíčí, oblékne do vůně parfému který má ráda.Je to její život a chce ho žít....




A léta běží.....do velkého světa dospěláků

19. dubna 2017 v 14:09 | Libuška
Tak se psal rok 1985, já nastoupila jako průvodčí ve vlaku.Bylo to fajn, cestovat,poznávat stále nové lidičky.Ale hlavně co mě bylo příjemné , říkali mě slečno.Získala jsem mnoho přátel, poprvé se setkávám tváří v tvář se lidmi homosexuálně orientovaných.Říkají mi,na tobě je něco divného, ale nevědí to pojmenovat, a já sama nevím, duší jsem holka a líbí se mi holky,jen to tělo klame.Ale co, lidičky to jsou úžasný, užívám si mejdanů a výletů.Přišla první láska a já si uvědomila, že mě sbalila holka.Bylo to moc hezké.Pak jednoho dne, povolávací rozkaz.Dva roky na které nerada vzpomínám, sedím ve vlaku schoulená u okénka, okolo mě spousta kluků pod vlivem alkoholu.Nakonec vystupuji na druhou stranu, jdu si dát kafe.
Nebylo to jednoduché, ale jako antisocialistický živel, jdu do kotelny.Jsem v podstatě sama,vlastní sprcha a záchod je luxus.
Je jaro , já se vracím domů, sice dlouhé vlasy na ramena, ale ty odporné vousy, dva roky zanechali svou stopu.
Vracím se do práce, jezdím , ale už mi říkají pane průvodčí, zestárla jsem a změnila se.(Drtí mě to).
A zase mě ulovila žena, láska vztah?Chtěla bych děti, rodinu.Přemýšlím o sobě co jsem vlastně zač....
A pak stojím na radnici a říkám to "ANO".Žiji život jak se očekává, měním práci, začínám dělat řemeslo, testosteron a starosti o existenci, mi chvilku dalo zapomenout.Konec podnikání,velké dluhy a partnerská krize, děti se nedaří,přicházejí deprese....pochybnosti o sobě.
Nacházím si novou práci, vytvářím si svůj svět mezi klávesnicí a židlí,tady jsem už zase sama sebou.Nevnímám okolní svět, přežívám. Mám kolem sebe pár kamarádek,hodně toho spolu probíráme,rodinu, partnery, děti, ženské starosti nevyjímaje.Jen mi říkají, ty snad ani nejseš chlap, jen já vím co jsem.Občas si zajdu něco koupit, abych si udělala radost,šminky i oblečení mám poschovávané doma.Mám svůj svět, vím že už rodinu mít nebudu, ne chybou na mé straně, ale vlastně jo, měla jsem to řešit dříve.S partnerkou se odcizuje stále více, pokusy o umělé oplodnění nevychází, mě tíží zase deprese, že nic nedokážu, topím se sama v sobě.
A jak se rozvíjí internet, tak já v tomto světě, se začínám dozvídat něco o sobě, pročítám blogy holek v zahraničí, a jen tiše závidím té odvaze jít do toho.S parnerkou se doma jen potkáváme, tak mám čas se občas nalíčit, obléknout a vyrazit ven.
Vycpaná jak plyšák, tak to nejde, začínám požívat fyto estrogeny.
Stále víc vím, že mi to takto nevyhovuje, ale stále nepřišel ještě můj "DEN".
Setkávám se svou dětskou láskou, jiskérka přeskočila, a já se bláznivě zamilovala.Rodina, tři dospívají děti, stejný zájmy a pohled na život to vše mi absolutně učarovalo.Tak jsem začala žít naplno své tři životy,ten můj holčičí, s partnerku a s mou láskou.Trvalo to opravdu dlouho, ale jednoho dne se do našeho domu, o schody níže přistěhovala jedna z nás.Potkávání bylo úžasné, to nebylo čtení blogů, byla skutečná, žila ten svůj život naplno.Názory mé partnerky na ní mě ranily,už jsem věděla co chci a co jsem.Snažila jsem se ji naznačit,že jsem stejná, bylo to ještě horší.

Se svou láskou kupujeme dům za Prahou,ona se stěhuje, ale já stále stojím na místě, nemohu se rozhodnot jak dále.

Sedím,popíjím, jeden den v měsíci lednu, a nechtěně poslouchám telefonování na chodbě domu, chichotání té "holky" odnaproti.Ani nevím co to bylo za den, mám v sobě pár piv, vykouřila jsem snad krabičku cigaret za večer.Vím co dělám, rozhodla jsem se, rozvedu se, přiznám se mé lásce a třeba se i vdám. Házím svůj starý život za hlavu.
Rozvádím se po 27 letech, odcházím za svou dětskou láskou s odhodláním prostě žít naplno ten svůj život.
Bylo 4.července, přišlo přiznání mé lásce co jsem vlasně zač,vím že už nemám co ztratit.Byl to pro ní šok, vždy mi říkala , že takového hodného chlapa nikdy nepotkala, ale dnes už to ví.Řekla mi, v mých očích zůstaneš mým chlapem s ženskou duší.Pomohu ti žít ten tvůj život, aby ten náš byl také šťastný.Tak to byl jediný coming out v mém životě, svěřila jsem se té na které mi záleží a ty ostatní ať si to přeberou.
A dnes, již manželka, sama mě objednala na propíchnutí uší,barvení vlasů atd.Vlastně mám manželku a kamarádku jedné osobě,snad nám to vydrží.Jsem potvora, někdo změnu vzal, někdo ne, neřešíme to.

Kam dál